Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.)

Lidově zvaná babské ucho, koníčky, smrtky. Je to polokeř, původní ve středozemní oblasti, zejména na suchých slunných stráních a skalách. Často se pěstuje v zahrádkách, v teplejších oblastech někdy i zplaňuje. K lékařským účelům se používá již od starověku a má svůj medicínský význam dodnes. Pěstuje se v polních kulturách v několika odrůdách, které se liší vzhledem a bohatostí květů. Sbírá se list, nať, doba sběru květen - červen.

Použití: Šalvěj má všeobecný desinfekční účinek. Vnitřně se užívá jako prostředek proti pocení, zejména nervového původu (např. při nočním pocení v období klimakteria, v pubertě a při plicní TBC), působí protizánětlivě a uklidňuje poruchy zažívacího ústrojí, má protihlístové účinky a snižuje sekreci žláz včetně sekrece mléka. Doporučuje se při chorobách jater a žlučníku. Vzhledem k vysokému obsahu toxického thujonu nelze doporučit dlouhodobé podávání ve vyšších dávkách! Největší uplatnění má však zevně jako desinfekční prostředek ve formě kloktadla při zánětech a poraněních dutiny ústní, po zubolékařských zákrocích a jako podpůrné léčivo při bolestech v krku a nemocech z nachlazení. Pro svůj protizánětlivý a antimykotický účinek se používá také k přípravě obkladů při zánětech, k vymývání zanícených ran a výplachům při výtoku. Z natě se destiluje silice (Oleum salviae), která má stejné použití.

Dávkování: vnitřně - 1 kávová lžička na šálek nálevu; zevně - 1 polévková lžíce na šálek nálevu k obkladům a ke kloktání.

Tento druh šalvěje nelze zaměňovat za domácí šalvěj luční rostoucí hojně na loukách a na suchých stráních.

» Měsíček zahradní
» Pelyněk pravý
» Plicník lékařský
» Podběl lékařský
» Proskurník lékařský
» Prvosenka jarní
» Přeslička rolní
» Růže šípková
» Řebříček obecný
» Řepík lékařský
» Sléz lesní, sléz maurský
» Šalvěj lékařská
» Třezalka tečkovaná
» Vrbovka malokvětá
» Yzop lékařský
» Zeměžluč lékařská
» Zlatobýl obecný